Už před dobou covidovou výzkumníci poukazovali na negativní jevy u dětí spojené s užíváním online technologií, především sociálních sítí a online her. Mluvili o vyšším výskytu depresí, závislosti na aktivitách online světa. Ze zahraničí k nám putovaly zprávy o sebevraždách, na jejichž pozadí jsou příběhy kyberšikany.
Pro alarmující informace nemusíme ale nahlížet až za hranice. Dle českých výzkumů kybernetickou agresi zažilo 40 % dětí do 12 let, a to hlavně na sociálních sítích. Více než polovina českých dětí do 12 let sleduje sociální sítě, přestože dle pravidel smí až od 13 let. Více než čtvrtina dětí dostala pozvání od neznámého člověka, 70 % z nich na schůzku došlo.
Neschopnost vnímat či přehlížet reálná rizika je však jen špička ledovce celé této problematiky, jeho viditelná část. To podstatné se děje hluboko pod hladinou - vývoj osobnosti v závislosti na vztazích tvořených online prostředím.
Proč děti (a nejen ty) tolik propadají online prostředí, nedají dopustit na online vztahy a proč jsou tak úzkostliví ohledně sebeprezentace na sítích? A jak poznáme, že má naše dítě (nebo my sami) problém?
Jak už nadpis napovídá, klíčový bude pocit osamělosti a vztahová prázdnota. Pojďme se podívat, co vše se za tím skrývá.
Na sociálních sítích se odehrává významný jev. Myslíme, že si užíváme online světa, zatímco on v tu samou chvíli využívá nás. Uplatňuje k tomu ve velké míře své algoritmy, aby neustále přitahoval pozornost ušitou každému člověku na míru. Využívá ale i zajímavého psychologického efektu, který vede k vytvoření závislosti.
O co jde?
Především o využívání základní lidské potřeby - potřeby vazeb. Tato potřeba nás neustále žene k tomu, abychom žili v bezpečných a hluboce naplňujících vztazích. Pro dítě je zajištění této potřeby naprosto klíčové. Pokud pociťuje nejistotu ve svých blízkých vztazích, nemůže probíhat jeho psychologické zrání, jeho emoční vývoj se zbržďuje. Když ale dítě ve svém životě nemá dostatečně naplněnou potřebu vazeb (se vším, co obnáší - viz níže), příliš snadno inklinuje k příslibu vztahů na sociálních sítích.
Jak to funguje?
Abychom vztah prožívali jako naplňující, musíme vnímat, že jsme vítaní v přítomnosti druhého takoví, jací skutečně jsme. Jde o zažívání vřelosti druhého a s ním naplnění pocitu blízkosti a uznání. O to usilují lidé (i děti) na soc. sítích a občas zažívají záblesky naděje v podobě liku nebo komentáře s pozitivním hodnocením. Ale tento záblesk není pro dotyčného bohužel dostatečný, nemůže být. Jde pouze o jakousi ochutnávku pocitu přiblížení, která nemůže skutečnou potřebu vazby nikdy hluboce uspokojit. Lidé ale přesto zůstávají, protože marnost situace obvykle příliš nevnímají. Někde uvnitř stále doufají, že mohou získat víc. A postupně také stále více vyžadují. Více liků, více líbivých příspěvků. Takhle vzniká závislost.
Co to ještě víc komplikuje?
Nereálná sebeprezentace na sítích. Lidé a dospívající obzvlášť usilují o vytvoření svého profilu tak, jak chtějí, aby je viděli lidé, na kterých jim záleží. Postupně tak v tomto prostředí ztrácí sami sebe. Pokud přijde případný projev uznání, bývá hořkosladký. Patří totiž vlastně tak trochu někomu jinému. U mladého člověka tím vlastně podrývá jeho sebehodnotu. A to je velký rozdíl oproti skutečným vztahům s dospělými. Ty mají výsadu upevňovat reálnou sebehodnotu na základě hodnot rodiny či kultury.
K čemu dalšímu to vede?
Komunikace v online světě v nás může vytvářet velkou míru vztahové nejistoty. Na síti jsou lidé zranitelní, a tak se přirozeně emočně uzavírají. Jenže tím se uzavírají i schopnosti vnímat (ne)naplňování svých potřeb. Svoji frustraci z nenaplněných potřeb pak případně ventilují například v podobě jízlivých a nekorektních komentářů. Za toto chování může mnohdy již pokročilý stav emočního zatvrzení, kterým se nás naše psychika snaží ochránit před psychickým strádáním.
Kdy už je online problém a co s tím?
Určitou výstrahou pro ponor do online světa, nad kterým už člověk může ztrácet kontrolu, je stav, kdy jsme raději v jiném světě než v tom reálném. Objeví se tedy tendence vzdalovat ve světu, kde uskutečňujeme své vztahy napřímo, kde prožíváme plně své emoce, kde nejsme zahlceni podněty, které s naším minimálním přičiněním zaměstnají a mnohdy i pohltí naši pozornost. Ať už jde o sítě, hry nebo cokoliv jiného. Odpověď na otázku po řešení mají v rukou především sami rodiče dětí a dospívajících. Online spojení nejsou potřeba, pokud člověk cítí, že má blízké vztahy s lidmi, kteří ho přijímají, milují, pro které je důležitý, kteří nabízí ujištění pevnosti společného vztahu i ve chvílích, kdy to druhý nečeká. Takovýto vztah musí děti navázat především s dospělými, nemůžeme to očekávat od vrstevníků.
A jak se vytváří takový bezpečný vztah?
Způsobů je více, vyplatí se investovat do společně stráveného času, při které dítě může otevřeně a bezpečně komunikovat svoje emoce a způsob uvažování. K tomu se hodí výborně empati karty a další. Obecně lze dále doporučit soustředit se při jakékoli interakci s dítětem více na to, jak odráží vzájemný vztah nebo jak se v něm odrazí, než na samotné chování.
Další inspiraci můžete naleznout třeba v knize a článcích vývojového psychologa a psychoterapeuta G. Neufelda a jeho kolegů, kterými byl inspirován tento článek.
Použité zdroje:
České děti v kybersvětě (výzkumná zpráva) © Kamil Kopecký, René Szotkowski, O2 Czech Republic& Univerzita Palackého v Olomouci Centrum prevence rizikové virtuální komunikace © 2019
Držte si své děti (proč jsou rodiče důležitější než kamarádi) Gordon Neufeld, Gabor Maté, PeopleComm, 2019
Články na www.neufeldinstitut.org