Je vám jasné, že emoce jsou stejně jako potřeby nedílnou součástí lidského života a že jsou podstatné pro utváření mezilidských vztahů. Z článku o EQ pexesu také už nejspíš víte, jaké potřeby je důležité naplňovat (hlavně/nejen) během dětství a jaké emoce souvisí s tím, když jsou či nejsou uspokojené. Vyznat se v nich je pro nás rodiče, ale i pro děti důležité. Přinejmenším proto, abychom mohli podpořit harmonický psychický rozvoj našich dětí. Když dobře vnímáme a umíme pojmenovat své prožívání, lépe se v sobě vyznáme a dokážeme pomoci i svým dětem lépe pochopit své pocity.
Co si ale představit pod jednotlivými názvy emocí? Jak poznat, že je prožíváme? A jak je vysvětlit dětem? Pojďme se na to společně podívat. Předem jen uvedu, že o všech emocích platí, že mají škálu nejrůznějších podob a dalších pojmenování. Některé z nich také uvedu.
Základní polarity/princip prožívání:
Blízkost
Když prožíváme blízkost, je v tom láska, přijetí, citová intimita. Vnitřně se otevíráme a takřka rozplýváme. Něco je nám příjemné. Ve středu těla (a nejen tam) se nám postupně rozlévá příjemné teplo, s ním i uvolnění a pocit, že “tak je to správně”. Když získáme dojem, že v nás tento pocit vyvolává někdo nebo něco, máme tendenci se tímto směrem přiblížit. Více pocitu blízkosti a přijetí přivedeme do svého života třeba tím, že se budeme více zaměřovat na pozitivní aspekty čehokoliv, třeba i nepříjemných situací.
“Blízkost zažíváš, třeba když se k tobě přijde potulit naše kočka nebo když pro někoho vyrobíš dárek a pak mu ho dáš, abys ho potěšil/a.”
Odpor
Někde uvnitř vnímáme, jako by se v nás něco vzpíralo, uzavíralo, zatvrzovalo a říkalo “tak tohle ne, to se mi teda nelíbí, to je nepříjemné”. Může se projevovat jako jasný vzdor proti něčemu nebo někomu nebo také jemnější a spíše neurčitý pocit, že něco není v pořádku. Odpor budí určitou ostražitost, je to takový vnitřní hlídač našich osobních hranic a potřeb. Pojí se třebas naštváním, či strachem. Odpor je možné vnímat i jako přístup k životu. Čím více odporu v životě prožíváme, životu a jeho aspektům se vlastně bráníme. Naopak čím více přijímáme život, tím více pohody zažíváme. Udržujeme tak v sobě více pocitu blízkosti.
“Odpor ucítíš třeba tehdy, když máš jít splnit svoje povinnosti, ale zrovna v tu chvíli se ti vůbec nechce.”
Základní emoce:
Radost
Emoce, která nás oživuje, naplňuje hřejivými pocity v hrudníku a rozšiřuje úsměv. Nadechujeme se do celých plic, srdce bije rychleji. Říká se, že člověku “až srdce poskočilo radostí”. Může se projevovat spíše klidněji a dal by se popsat jako pocit štěstí. Můžeme ho zažívat ale i dynamičtěji jako velké vzrušení či nadšení.
“Radost zažíváš třeba tehdy, když dostaneš přesně ten dárek, který sis přál/a.”
Překvapení
Když nás něco ohromí, zarazí, omráčí, fascinuje, udiví, když nad něčím užasneme a nemáme slov. V tom všem se skrývá překvapení, většinou s příměsí dalších příjemných či nepříjemných pocitů. Typicky se nám při něm pozastaví dech a vykulíme oči, svaly se napnou, hlavně v horní části hrudníku a v ramenou.
“Překvapení zažiješ, třeba když za oknem spatříš první letošní sníh.”
Strach
Strach působí svíravě. Cítíte ho v hrudníku, v břiše, na studených dlaních a chodidlech, na napjatém obličeji. Má mnohé varianty, od jemné nejistoty a obav, přes rychlé leknutí, až k silnému vyděšení a panice. Když zažíváme strach často, může se překlenout v úzkost, která nemá konkrétní objekt. Strach nám slouží k tomu, aby nás chránil. Pomáhá nám předcházet nebezpečným situací (byť třeba domněle ohrožujícím), na základě našich minulých zkušeností nebo může být instinktivní povahy.
“Strach můžeš prožívat, když na tebe náhle zaštěká velký pes. Nebo se můžeš bát třeba toho, jak se zachovají rodiče, když provedeš něco, co se jim nelíbí.”
Smutek
Skličující emoce, která na člověka mnohdy padá jako těžká deka. Někdy říkáme, že se cítíme nešťastní nebo třeba zranění. I smutek s sebou přináší chlad do těla, ale tělo není tolik napjaté. Když jsme smutní, můžeme plakat. Smutek známe jako zklamání, je ale základem i depresivních stavů, pokud je v životě smutku a beznaděje příliš. Pomáhá nám vyrovnat se se ztrátou či nenaplněným očekáváním.
“Pamatuješ, jak ses těšil na výlet, ale nakonec jsi nemohl jít, protože se plány změnily, začalo hodně pršet. Byl jsi z toho zklamaný, bylo ti to líto, viď?”
Naštvání
Vztek, rozhořčení, hněv. Když to v nás vře, nemůžeme se udržet, začneme vidět rudě. Řeč je o prudké energizující emoci, která aktivuje a prohřívá celé tělo, obzvláště jeho horní polovinu. Má za úkol mobilizovat všechny naše síly a společně s nimi nás chránit. Velmi častým předchůdcem naštvání je pocit bezmoci a myšlenky na to, že něco je mimo mé zvládání - ať už jde o zvládnutí konkrétní situace, o schopnost se ochránit nebo zvládnout své vnitřní psychické procesy.
“Naštvání nejspíš cítíš třeba ve chvíli, když se ti zdá, že se k tobě někdo zachoval nespravedlivě nebo když ti někdo úmyslně něco provedl. Třeba do tebe někdo bouchnul nebo ti něco vzal.”
Znechucení
Je tu, když se nám něco hnusí, když nás něco odpuzuje, když jsme z něčeho otrávení. Ať už jde o nechutný zápach nebo morální znechucení. Občas se nám může příčit třeba něčí chování, může nám připadat oplzlé, nechutné, zvrácené či odporné. Oproti odporu se znechucení projevuje silněji, prudčeji a vnímáme ho v žaludku i ve svém pokrouceném obličeji či mrazení v zádech. Úkolem znechucení je rychle nás upozornit na něco, co je pro nás možná jedovaté, otravné, co nám neprospívá nebo co je ze společenského hlediska “za hranou”.
“Znechucení prožíváš pravděpodobně vždy, když na nějaké jídlo řekneš “ble” nebo “fuj”.